II. STOSUNKI POLSKO-CZESKIE: OD KONFLIKTU DO WSPÓŁPRACY (1918-1989)

ČESKOSLOVENSKO-POLSKÉ VZTAHY DO ROKU 1945

prof. Rudolf Žáček

Cílem příspěvku je rekapitulace událostí formujících vývoj česko- (československo-) polských vztahů do roku 1945. Prvotní krátkodobá spolupráce mezi Čechy a Poláky v době vzniku jejich států byla brzy převrstvena soupeřením o území pozdějšího Slezska. Soupeření o Slezsko vyvrcholilo ve 14. století jeho přivtělením k českým korunním zemím. V období husitském i za vlády Jiřího z Poděbrad se vzájemné vztahy vyvíjely bez větších turbulencí. Příčinou pozdějšího nesouladu byly odlišné zájmy obou států. Polsko orientovalo svou politiku směrem k Baltu a k východu a česká politika se zaměřovala spíše do oblasti Podunají. Po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 došlo k likvidaci politické moci české stavovské obce a k prudké redukci počtu jejich příslušníků v důsledku majetkových konfiskací a nucené emigrace. Polsko se postupně přetvářelo ve stavovskou republiku. Koncem 18. století byl polský stát rozdělen mezi tři sousední mocnosti a před polským sebevědomým politickým národem stál základní cíl: obnova polské státnosti. Český politický národ se v té době teprve znovu utvářel z nearistokratických vrstev společnosti. Cíle a mentalita Čechů a Poláků se výrazně odlišovaly a nalézt společnou řeč bylo mimořádně obtížné. V novodobých dějinách byly česko-polské vztahy ovlivněny zejména odlišným postojem k tzv. slovanské myšlence a k Rusku, představujícímu pro Poláky okupanta, pro Čechy potenciální oporu proti sílícímu pangermanismu. Za první světové války se mezi exilovými představiteli obou národů projevoval nesoulad v cílech a prostředcích, mimo jiné také v otázce budoucí příslušnosti Těšínska. V roce 1919 se Těšínsko stalo příčinou československo-polského vojenskému střetu. Jeho důsledky poznamenaly vzájemné vztahy po celé meziválečné období. Těšínsko však nebylo jedinou poříčinou napjatých vztahů. Oba státy soupeřily o dominantní vliv ve střední Evropě a nedůvěřovaly ve schopnost svého souseda úspěšně přežít budoucí otřesy. Po přechodném uklidnění v polovině 20. Let vzrostlo napětí po roce 1934 a konflikt vyvrcholil na podzim roku 1938 polským ultimatem a záborem větší části Těšínska. I přes až extrémní zátěž událostí podzimu 1938 se Polsko stalo první zemí, v níž se formoval československý exil, zejména jeho vojenská část. Mezi polským a československým londýnským exilem byly navázány přes vzájemnou nedůvěru relativně blízké kontakty. Obě strany si uvědomovaly potřebu vzájemného spojenectví. Vyvrcholením snah o přípravu budoucí spolupráce bylo publikování společné deklarace oznamující vůli vytvořit po válce konfederativní územní celek. S obtížemi probíhající další jednání ukončilo sovětské veto. Československá vláda byla Sověty donucena ukončit vztahy s polskou londýnskou vládou a uznat vládu dosazenou sovětskými orgány. Ani tato vláda však nebyla ochotna se nároků na Těšínsko vzdát. Spor o část jeho území hrozil bezprostředně po skončení války novým ozbrojeným střetnutím.

Máte nějaké dotazy?
Prosím kontaktujte nás

Ústav politických věd a správy UKSW
Pupen. 23, pokoj. 226
ul. Woycickiego 1/3
01-938 Varšava